K tomuto zamyšlení mě přimělo diskusní fórum, které jsem navštívila v rámci Colours of Ostrava. Diskuse se týkala ČR a naší participace v Evropské Unii. Diskutující byli úžasní mladí lidé – odborníci na svá témata. 

Po půlhodině pozorného poslouchání debaty, jsem měla dojem, že je všechno zle, jsme řízeni bandou exotů, kteří si ani neumí zavázat tkaničky a všechny peníze z EU fondů jsme prohráli v hracích automatech. Celá diskuse byla nesmírně kritická a já si uvědomila, že takhle stejně kriticky zaměřena je, ale i většina rozhovorů mezi obyčejnými lidmi a to se nemusí týkat ani Evropské Unie.

Rozumím tomu, že jedním z úkolů těchto veřejných debat je poukazovat na problémy a nešvary a pokud se o problémech nebude mluvit, tak se nic nezmění. Jenže některé věci na světě fungují skvěle, z fondů EU jsme opravili česká města, postavili silnice, anebo vědecko-výzkumnou infrastrukturu.

A o tom to je! Aby lidi byli šťastnější, spokojenější a hlavně vyrovnanější – měli by danou věc vidět v celé její celosti – v rovnováze. 

Stejně tak to totiž funguje s lidskou psychikou. Od malička jsme upozorňování jen na to, co se nám nedaří, na chyby a na nedostatky a na to pak také zaměřujeme svou mysl později v životě. Jenže to kam mysl zaměříme a čím se zabýváme, to vyživujeme a ono to roste. 

Proto je nesmírně důležité naučit se vnímat vše z obou stran – svět, to co se nám děje, to kým jsme a co máme v sobě. Není to totéž co pozitivní myšlení – to je totiž také určité forma popírání reality. Celost je o tom, že když si v něčem nevěřím, tak nejsem zcela bez sebedůvěry, protože když se zastavím a zamyslím se, napadne mě určitě aspoň jeden aspekt mého života, kdy si věřím a s tímhle pocitem můžu chvíli zůstat a užívat si to, že i sebedůvěra je součástí mě samé.

Jsem totiž celé spektrum vlastností a vždycky jsem byl, jen jsem se na některé z nich nezaměřoval. A stejně tak je to se vším ostatním.